Proč právě Kopřivnice?

Letní školy architektury se pokaždé zabývají nějakým aktuálním tématem, s nímž se budoucí architekti můžou ve své praxi setkat. Nejde o akademické školení, kdy se řeší ideální plány, ale snažíme se, aby výsledné práce studentů byly co nejblíže skutečnosti a jako takové co nejsnadněji proveditelné. Nechceme jim jakkoliv brát entuziasmus a přistřihovat křídla jejich fantazie – naopak, bez obojího nejde pracovat tvůrčím způsobem –, nicméně základem je vztah k realitě. Čím dříve si to studenti uvědomí a čím dříve budou konfrontováni s praktickými okolnostmi doprovázejícími proces navrhování, tím budou lépe vybaveni do života. Další zásadou je tvorba ve skupinách a snaha naučit studenty kolektivnímu pojetí práce, v němž musí dokázat prosadit svoje nápady, a současně akceptovat zajímavé myšlenky svých kolegů. Vše se podřizuje co nejlepšímu možnému výsledku.

V Rožnově pod Radhoštěm jsme se zabývali navrhováním v chráněné krajinné oblasti, kde se architekti musí vyrovnávat s celou řadou předpisů a omezení. Součástí letní školy bylo vytvoření principů zástavby celé jedné parcely tak, aby se mohlo podle nich v budoucnu postupovat. Každý student také navrhl „svůj“ rodinný dům, který by v dané lokalitě mohl obstát a splňoval by přitom všechna kritéria vyžadovaná regulacemi CHKO. V Plasích zase účastníci letní školy dostali za úkol vytvořit urbanismus obce, který by umožnil lépe využít areál bývalého cisterciáckého kláštera (národní kulturní památky) a zároveň pomohl s komplikovanou dopravou dělící Plasy na dvě odlišně se vyvíjející části. V obou případech vznikla řada zajímavých návrhů, s jejichž využitím samosprávy počítají. Při budování měst a obcí musí vedení vědět, jakým směrem chtějí jít: pokud to vědí, mají šanci předběhnout ostatní. Letní školy mohou svou intenzitou a invencí sehrát pozitivní roli, protože nabízejí pohled zvenčí, který není zatížený tzv. lokální slepotou, kdy místní berou za samozřejmost zakonzervovaný, často nefunkční, stav věcí a rezignují na jejich nápravu. Přitom často stačí v podstatě málo, aby se mohly změnit k lepšímu.

Kopřivnice se jako místo pro konání třetí letní školy nabízela zejména pro svoje bytostné spojení s automobilkou Tatra, jejíž výrobní areál se dotýká v podélné ose města. V tomto ohledu je na tom stejně jako Zlín: také Kopřivnice zažila proměnu z vesnice na město díky svému intenzivnímu průmyslovému rozkvětu ve 20. století. Bez výroby automobilů, ať už osobních (první aerodynamické vozy na světě), či nákladních, ale také vlaků (Slovenská strela), by nikdy nedosáhla takového – světového – věhlasu. S omezením produkce v 90. letech minulého století se však velká část výrobního areálu přestala využívat a vznikl zde rozlehlý brownfield, kterým se od 5. do 13. září 2014 zabývalo šestadvacet studentů z českých, moravských a slovenských vysokých škol architektury.

Brownfield je urbanistický termín převzatý z angličtiny. V překladu znamená „hnědé pole“ – podle barvy, jíž jsou na satelitních snímcích označovány opuštěné budovy. V českém prostředí se začal používat v souvislosti se zánikem mnoha industriálních podniků – zbrojovek, textilek nebo železáren – po roce 1989, jehož důsledkem jsou celé oblasti s opuštěnými, postupně chátrajícími stavbami. V současnosti se hledají způsoby, jak některé z nich smysluplně oživit pomocí konverze (přeměny), aby získaly nový způsob využití. Kopřivnice slouží jako příklad města, které se bez konverze „znehybnělé“ části Tatrovky neobejde, protože by přišla o kus své podstaty či identity. Ať už se bude město vyvíjet jakkoliv, vždycky to bude město spojované s automobilkou. Navíc by to byla až osudová škoda, protože racionálně členěný tatrovácký areál má potenciál, díky němuž k sobě může město přitáhnout pozornost a zvýšit svou atraktivitu pro návštěvníky, jako se to povedlo v nedaleké Dolní oblasti v Ostravě-Vítkovicích.

Svou klíčovou roli při volbě místa sehrála také přítomnost architekta Kamila Mrvy, který má v Kopřivnici svoje uznávané studio a s nímž jsme spolupracovali už na první škole v Rožnově pod Radhoštěm. Architekt Mrva spolu se svými kolegy inicioval založení Komise pro architekturu a urbanismus města Kopřivnice, která měla o školu od samého začátku zájem a přispěla k jejímu vydařenému průběhu. Mimochodem, je překvapivé, kolik nadaných architektů v Kopřivnici a jejím nedalekém okolí v současnosti působí. Díky tomu mohl mít každý z hostujících lektorů vybraných z řad zkušených architektů (Karel Janča, Pavel Nasadil, Svatopluk Sládeček, Jitka Ressová, Zdeněk Trefil, Radim Václavík) minimálně jednoho asistenta dokonale obeznámeného s místními specifickými podmínkami. Celý školní proces se mohl neustále ubírat kupředu, nebyly zbytečné prostoje. Katolický dům, kde měli studenti svoje dočasné pracoviště, se nachází prakticky bezprostředně v řešené lokalitě, takže si ji studenti mohli kdykoliv prohlédnout a zpřesňovat svoje dojmy.

Pro studenty, kteří byli rozděleni do pěti skupin, to byla příležitost pokusit se navrhnout možnosti, jak z několikakilometrového pásu na pomezí města a brownfieldu vytvořit plnohodnotný městský prostor. V polovině týdne přijel do Katolického domu architekt Josef Pleskot, který každý návrh s jeho autory velmi podrobně rozebíral. Zvláštní důraz kladl na představení či objevení „silných míst“, která vycházejí z minulosti, a v průběhu let se na ně pozapomnělo. Studenti museli svoje náměty obhájit. Jako vesměs životaschopné se ukázaly koncepce zabývající se návrhy cest a okruhů, jako jsou například velkorysá Zátopkova pětka, která odkazovala k nejslavnějšímu kopřivnickému rodákovi, čtyřnásobnému olympijskému vítězi Emilu Zátopkovi, nebo „high line“, tedy vertikální cesta vycházející z tras bývalých industriálních lávek nebo teplovodů. Stejně dobré byly představy o proměně některých opuštěných hal na muzeum Tatry, tržiště, místa pro pořádání koncertů nebo výstav. V těchto případech stačí velmi málo, aby byly rychle uskutečněny: jde jen o to, aby se představitelé Tatry domluvili s městskou samosprávou. Tato domluva – dialog mezi „továrnou a městem“ – je klíčová. Zatímco v minulosti byly oba subjekty na sobě zcela závislé, doslova spojeny pupeční šňůrou, tak v současnosti je tento vztah rozvolněný a musí být nově definován. Podaří-li se jim najít společnou řeč, Kopřivnice se může velmi rychle profilovat jako dynamické město 21. století.

 

Kopřivnice, minulost a současnost

Kopřivnice se nachází ve východní části Česka a spolu se sousedním Štramberkem, Příborem a Hukvaldy vytvářejí pomyslnou Lašskou bránu Beskyd. Má krásnou polohu v údolí mezi vrchy Červený kámen a Bílá hora, s blízkými vazbami na přírodu. I přes masivní výstavbu panelových domů si ponechala urbanistickou soudržnost a osobitou atmosféru. Kopřivnice je přehledná, má příjemné měřítko, prolíná se jí hluboké koryto potoku Kopřivnička. Pakliže je Příbor spojován se zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem, Hukvaldy s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem, Kopřivnice může být oprávněně pyšná na atleta Emila Zátopka, malíře Zdeňka Buriana či cestovatele Jiřího Hanzelku. V současnosti žije v Kopřivnici na 23 tisíc obyvatel.

Původní osada Kopřivnice byla založena pravděpodobně již brzy po vybudování hradu Šostýna ve druhé polovině 13. století. Pro tehdejší vesnici byl důležitý rok 1812, kdy vzniká prosperující továrna Ignáce Rašky na hliněné zboží, jejíž činnost byla ukončena až po téměř sto padesáti letech. Významný krok ke Kopřivnici, jak ji známe, se odehrává v roce 1850 a je spojen s Ignácem Šustalou a jeho nově založenou továrnou na bryčky a kočáry. Ta se postupně přeorientovala na produkci vagonů a od roku 1897, kdy v ní byl vyroben první automobil na území Rakouska--Uherska, na automobily. První světová válka si vyžadovala zvýšenou výrobu nákladních vozů, což se projevilo nárůstem počtu zdejších dělníků, pro něž se stavěly nové obytné domy. Kopřivnice již ztratila vesnický charakter (ale pořád je v ní přítomný). Za druhé světové války se pro svůj hospodářský význam stala součástí německé říše. V roce 1948 je povýšena na město. V poválečném období zažívá Kopřivnice obrovský rozmach automobilky a další příliv obyvatel. Po roce 1989 se rozpadá Sovětský svaz, největší odbytiště, a automobilka se ocitá v problémech, které se dotkly města a života v něm. Až v roce 1999 – poté co byl vytvořen moderní podnikatelský park – se Kopřivnice odpoutává od extrémně silné vazby na podnik Tatra.

 

Brownfieldy a konverze v postindustriální éře

Po útlumu těžkého průmyslu, k němuž došlo v západní Evropě v 70. a 80. letech a v České republice v 90. letech minulého století, se hledaly způsoby, jak se vyrovnat s takzvanými brownfieldy, rozlehlými industriálními oblastmi, jež prakticky ze dne na den ztratily svoje někdejší dominantní postavení a s ním i význam pro společnost.

Existuje již celá řada návodů, jak se s nimi vyrovnat. Za zmínku stojí především konverze v německém Essenu, kde se podařilo oživit areál dolů Zollverein. Vzácný industriální komplex, zapsaný na seznamu UNESCO (2002), přišel o svou prvotní funkci v roce 1986, kdy v něm byla nadobro zastavena těžba. V následující dekádě bylo rozhodnuto, že jeho areál bude orientován na kulturu, design, architekturu. Klíčovým okamžikem bylo angažování nizozemského Rema Koolhaase, architekta a urbanisty, který našel cesty k jeho dalšímu rozvoji v originálním územním plánu, a zároveň spolu s Florisem Alkemadem navrhl Regionální muzeum Severního Porýní-Westfálska do budovy bývalé třídírny uhlí. Zollverein v průběhu budování soudobé tváře spolupracoval s mezinárodně uznávanými tvůrci, a tak se vedle Koolhaase mezi oslovenými architekty objevil také Sir Norman Foster, který někdejší obří kotelnu transformoval na Design centrum Severního Porýní-Westfálska, nebo Japonci Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa (SANAA), autoři nové Školy managementu a designu. Sázka na velká jména projektující v areálu Zollverein odpovídá současnému trendu, kdy exponenciálně roste zájem o progresivní architekturu, pokud za ní stojí slavná jména: jak Foster, tak Koolhaas a japonský pár ze studia SANAA tento předpoklad splňují, protože jsou nositeli prestižní Pritzkerovy ceny, která je pokládána za jakousi architektonickou obdobu Nobelovy ceny.

Budeme-li sledovat konverze konkrétních průmyslových objektů, tak zjistíme, že se často dobře hodí pro kulturní účely, jejich velkorysé vnitřní prostory jsou jako stvořené, aby v nich vznikla muzea či galerie. Jedním z nejlepších příkladů tohoto přístupu je budova londýnské Tate Modern Gallery. Vznikla přeměnou bývalé elektrárny Bankside Powerstation, kterou navrhl Giles Gilbert Scott, dokončena byla v roce 1963, ale už po pouhých osmnácti letech byla odstavena. Za dalších osmnáct let proběhla její přestavba, kterou vedli švýcarští architekti Jacques Herzog a Pierre de Meuron. Svoje dílo dokončili v roce 2000 a Tate Modern, v jejíž bývalé turbínové hale lze vystavovat i ty největší sochy, si okamžitě získala pozornost celého světa, roční návštěvnost zde dosahuje okolo pěti milionů lidí.

V posledních dvaceti letech došlo také v České republice k několika zdařilým příkladům konverzí industriálních staveb ke kulturním účelům. V tomto ohledu nelze nevzpomenout architekty Emila Přikryla a Ivana Kroupu. Přikryl přeměnil bývalý pivovar v Lounech na Galerii Benedikta Rejta a Kroupa zase bývalou fabriku v pražských Holešovicích na kulturní centrum DOX. Oba počiny jsou svou kvalitou srovnatelné s těmi nejpropracovanějšími konverzemi uskutečněnými v zahraničí, i když na ně bylo nepoměrně méně finančních prostředků. Zásadním dílem je pak především působení Josefa Pleskota, který spolu s průmyslníkem Janem Světlíkem revitalizoval celou Dolní oblast Vítkovic, kde se po sto sedmdesát let vyrábělo v železárnách železo. Industriální areál, v němž byla výroba ukončena v roce 1998 a který byl v roce 2002 prohlášen národní kulturní památkou, se v období let 2009 až 2014 proměnil z mrtvého „průmyslového skanzenu“ do podoby místa pulzujícího životem. Bývalý plynojem je nyní multifunkční halou s hledištěm pro patnáct set návštěvníků, na bývalé vysoké peci č. 1 je naučná trasa, kde se demonstruje výroba železa, v někdejší 6. energetické centrále vznikl Svět techniky a v nedaleké novostavbě, jejíž zrcadlová fasáda odráží industriální monumenty, bylo otevřeno Vědecké a technologické centrum. Důležitou součástí konverze je obnova zapomenutých cest a tvorba cest nových, díky nimž se kdysi hermeticky uzavřený areál propojil s okolním městem. Josef Pleskot vytvořil areál, jenž snese ta nejpřísnější hodnotící měřítka. Ostrava získala technologický park, který se – na rozdíl od někdejšího „skanzenu“ – dá navštěvovat opakovaně. Jeho multifunkčnost totiž umožňuje prolínání vědy a vzdělávání s kulturou, což je synergie, kterou můžou ocenit návštěvníci nejrůznějšího zaměření i věkového rozpětí.