Vize pro Plasy

Poznámky k letní škole architektury

Petr Volf

Zatímco Letní škola architektury 2012 byla věnována tematice navrhování na území chráněné krajinné oblasti /1, letní škola v roce 2013 (obě se uskutečnily v rámci projektu Architektura mimo centra) se zabývala „Santiniho barokem a hledáním soudobého urbanismu místa“. Jak je obecně dobře známo, Plasy, dvaapůltisícové město na řece Střele, jsou proslulé svým cisterciáckým klášterem, jehož konvent byl postaven v 18. století podle návrhu Jana Blažeje Santiniho. V roce 1995 byl klášter prohlášen Národní kulturní památkou, registrovanou pod rejstříkovým číslem 1507, a získal tedy nejvyšší možný stupeň památkové ochrany. Hovoříme-li o této stavbě, uvědomujeme si, že nejde jenom o krásu její architektury, o proslulá Santiniho schodiště, promyšlenou hru se světlem nebo o dokonalost kleneb, ale neméně klíčová jsou i technická řešení: zvláště důmyslné založení konventu na více než pěti tisícovkách dubových pilotech nesoucích rošt z dubových trámů, které musí být neustále pod vodou, patří – spolu s dobře fungujícím větracím systémem – k vzácným příkladům technologické vyspělosti barokního stavitelství.

Plasy mají sice bohatou minulost, k níž stejně jako klášter patří také klasicistní rodinná hrobka Metternichů, ale hledají svou současnou podobu, postrádají to, co by se dalo nazvat identitou. Nemají městský charakter. Chybí jim náměstí, místo, kde by se lidé mohli přirozeně setkávat. Podélně je protíná – od jihu k severu – hlavní silniční tah z Plzně na Most, který denně projede okolo deseti tisícovek aut, z toho značný počet nákladních vozů. Silnice vytváří ve své podstatě bariéru, oddělující klášter od protější – rezidenční – části Plasů. Problematickým krokem bylo provedení velikého kruhového objezdu a předimenzovaných, jenom obtížně využitelných parkovacích ploch na pravém břehu řeky Střely, přímo proti konventu. Tyto nešťastné zásahy jsou na první pohled patrné, člověk nemusí být urbanista nebo expert na dopravu, aby poznal, že zde něco není v pořádku. Plasy jsou malým městem, které odpovídá zaměření projektu Architektura mimo tradiční centra /2, v jehož rámci se letní škola uskutečnila. Vzhledem ke kořenům, ale také kupříkladu pro to, že jsou zde dvě střední školy (zemědělská průmyslovka a gymnázium) a v areálu kláštera se dokončuje pobočka Národního technického muzea, mají Plasy potenciál pro svůj rozvoj. Architektura je jedna z možností, jak docílit jejich oživení.

Letní školy se mohli zúčastnit pouze studenti mimopražských architektonických škol. Celkem jich bylo třicet, z Liberce, Brna a Ostravy, přičemž byli rozděleni do šesti skupiny po pěti. Každá skupina měla svého lektora, který se studentům intenzivně věnoval (Jan Hendrych, Karel Janča, Pavel Nasadil, Svatopluk Sládeček, Václav Štojdl, Veronika Veselá). Během dvou týdnů šlo o desítky hodin soustředěných na architekturu a urbanismus. Jde o takovou intenzitu výuky (o neustálou výměnu názorů, poznatků, okamžitých korektur), jakou není možné během klasického školního semestru dosáhnout. Letní škola je specifický formát, během něhož se dá proniknout do problému hlouběji než během dvou- či třídenních workshopů, ale vzhledem k délce trvání potřebuje dostatečné zázemí. Práce ani ubytování tak neprobíhaly v Plasích, ale ve Zruči u Plzně, kde tamní Sport Hotel nabízel všestranně kvalitní podmínky, včetně připojení k internetu, což je dnes – bohužel – při takových akcích jedna z klíčových věcí.

Po architektonické stránce byl odborným garantem letní školy Jakub Fišer, který – mimo jiné – v roce 2013 se svými kolegy uspěl v soutěži na nový územní plán města Klatovy a také učil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Obojí zkušenost se v Plasích mohla zhodnotit. „Naším cílem bylo zpracovat pro město ucelený materiál, který by komplexně popsal dnešní stav a navrhl úpravy pro jeho zlepšení,“ uvedl Jakub Fišer. „Pedagogickým cílem takto pojatého přístupu bylo vyzkoušet si na reálném zadání práci v týmech, jejich schopnost diskutovat a řešit dílčí úkoly ve vztahu k ostatním, při vědomí celkového společného výstupu. V rámci jednotlivých týmů práci ve skupině na určitém tématu, její dělbu na dílčí samostatné úkoly a jejich plnění s ohledem na celkový postup.“

Právě na týmovou práci kladla letní škola důraz, protože se s ní studenti architektury jinak setkávají spíše výjimečně. Mladí architekti jsou vychováváni spíše k individualismu, a ve skutečné architektonické praxi, když se stanou součástí většího studia, u nich dochází k rozčarování. U některých bylo znát, že jim širší komunikace dělá problémy. Trvalo několik dnů, než si ji osvojili. Přijmout jiné řešení, než sami vymysleli, a pak rozvíjet něco, s čím nebyli úplně ztotožněni, vyžadovalo jistou dávku velkorysosti a pokory zároveň. Něco takového se na školách ale neučí. Stejně tak se opomíjí kupříkladu mluvený projev, rétorika, schopnost přesvědčivě a jednoduše představit návrh. Při dílčích prezentacích bylo znát, že studenti vesměs nejsou verbálně příliš zdatní. Přitom stačilo jenom patřičně nahlas přednést svoje záměry.

Od samého začátku letní školy probíhaly přednášky odborníků, na nichž si mohli osvojit, jak taková prezentace vypadá. Přednášející z řad architektů byli vybíráni nejen tak, aby rozšířili sledovanou tematiku, ale aby také sami o sobě představovali určitý autorský typ. O přestavbě kláštera Nový Dvůr či řešení náměstí ve Žluticích hovořil plzeňský architekt Jan Soukup, o tvorbě metropolitního plánu pro Prahu zase přednášel Roman Koucký. Každý zaujímá jinou autorskou pozici, klidný a vstřícný Soukup, oproti němu nekompromisní Koucký. Jde o architektonické archetypy, které jdou k výsledku odlišnou cestou, a přesto jsou schopni dosáhnout vrcholných výkonů. Celkem zaznělo patnáct přednášek: vedle architektů přijeli do Zruče například emeritní starosta Litomyšle Miroslav Brýdl, ekonom a sociolog Václav Cejthamr, urbanista Jiří Plos nebo malíř Ivan Komárek, který ve své tvorbě často spolupracuje s architekty. Šlo o to, aby vzniklo názorové a myšlenkové spektrum, které v důsledku obohatilo každého, kdo se přednášek zúčastnil.

Soudobá urbanistická identita města byla hledána na základě zkoumání z různých úhlů pohledu: ať už šlo například o cesty, řeku, krajinu, zeleň, nebo veřejné a soukromé prostory. Dále studenti hledali možnosti, jak zlepšit fungování kláštera a jeho vztah k Plasům, zabývali se i hrobkou rodu Metternichů, která je nyní využívána i jako městská smuteční síň. Jejich analýzy byly velmi kvalitní, často nečekaně podrobné a objevné; vznikaly na základě osobního průzkumu, pořízených fotografií, rozhovoru s místními obyvateli, studiemi původních plánů. V tomto směru výrazně pomohl kastelán Pavel Duchoň, který zná dokonale nejenom plaský klášter, ale také jeho vztah k okolnímu městu a celé oblasti, kterou kdysi obhospodařoval prostřednictvím soustavy prosperujících dvorců. Je jasné, že ať už bude budoucnost Plasů jakákoliv, klíčovou roli v ní bude hrát právě klášter, kvůli němuž byly založeny. Jde „jenom“ o to, najít mu odpovídající využití, které by do něj vrátilo intenzivnější kulturní život. /3

Studenti podrobně řešili oblast nádraží, které pojali jako jeden z důležitých vstupů do města: v jedné z nepoužívaných budov navrhli informační centrum s vyhlídkou na klášter. Našli také kupříkladu nové místo pro smuteční síň, aby hrobka opět patřila – jak by to mělo správně být – pouze rodu Metternichů. Podařilo se jim relativně jednoduše odklonit dopravu od kláštera, nalezli do něj – nebo obnovili – nové vstupy a pomocí drobných „očistných“ zásahů upravili prostory okolo nábřeží Střely nebo před zemědělskou školou, bývalou hutí. Důležité je, že vesměs nešlo o razantní vstupy, jak měli ve zvyku modernističtí urbanisté, ale o citlivé nápřahy veřejných zón, které by bylo možné uskutečnit bez větších finančních nároků. Nemalý podíl na tomto ohleduplném přístupu měli bezpochyby zkušení lektoři, kteří se ve své architektonické praxi vyhýbají arogantním projevům vůči okolí. Dohromady vznikl ucelený soubor, který Plasy definoval na deseti panelech: byly pojaty tak, aby uspokojily odborníky, ale zároveň – a především – byly sdělné pro obyvatele města, pro něž byly určeny.

Výsledky letní školy byly vystaveny do konce září 2013 v zimním konventu cisterciáckého kláštera. Na slavnostní vernisáži v zimním refektáři se starosta města Zdeněk Hanzlíček vyjádřil, že nejméně tři náměty studentů by šlo v dohledné době uskutečnit. O letní škole v její závěrečný den hned třikrát referovala Česká televize v reportážích doplněných přímými vstupy (Události v regionech, Události v kultuře, Události, komentáře).

To není obvyklé. Zájem médií, ale především místních občanů, potvrdil, že podobné projekty mají svoje opodstatnění. Výstava Vize pro Plasy bude dále k vidění v Liberci, v Praze a pravděpodobně se objeví i v dalších městech

1/ Letní škola architektury 2012 proběhla v termínu od 2. do 15. září v Rožnově pod Radhoštěm pod vedením odborného garanta architekta Kamila Mrvy (viz Architekt 5/6/2012).

2/ Z anotace projektu č. 1628: „Dvouletý projekt podpořený z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost nese název Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo tradiční centra. Cílem je navázat a posilovat partnerství mezi jednotlivými subjekty, které se aktivně podílejí na tvorbě architektury mimo tradiční centra. Důraz je kladen na aktivní zapojení partnerů, spolupráci s praxí a zahraniční aktivity. Smyslem projektu je zmapovat a ukázat kvalitní a výjimečnou současnou architekturu v místech, která jsou vzdálena od tradičních center a která se jako taková často nezaslouženě ocitají v pozici „neviditelných outsiderů“.

3/ V roce 1981 zde proběhla legendární fotografická výstava 9 a 9, kterou uspořádala Anna Fárová. Přijeli se na ni podívat Henri Cartier-Bresson, zřejmě nejdůležitější postava humanistické fotografie minulého století, jeho kolega z agentury Magnum Marc Riboud nebo kritici fotografie Christian Caujolle a Hervé Guibert. V 90. letech zde proběhlo několik mezinárodních výtvarných sympozií pořádaných nadací Hermit.

volf

Petr Volf

*1965, novinář a spisovatel

Ve své publicistické a kritické tvorbě se zabývá architekturou, výtvarným uměním a designem. Pracoval v deníku Mladá fronta a MF Dnes, časopisu Reflex (v tomto titulu zavedl v roce 2002 pravidelné architektonické přílohy Jiné domy) a v Hospodářských novinách. Kromě stovek kritik, recenzí, úvah a článků o současném umění vydal několik knih rozhovorů s umělci (Hermafrodit, 1998; Picasso byl monstrum, 2001; Na začátku je čára, 2003; Vzrušení, 2006; Okamžik rozhodnutí, 2010) a architekty (Baráky v hlavě, 2013). Dále je autorem knih Václav Havel – Bořek Šípek Hradní práce (2003), 1492: Příběh Dolních Vítkovic (2013), Místa architektonického vz(d)oru/Česká architektura mimo centra 1990–2013 (2014) a knihy Litomyšl – renesanční město moderní architektury (2014). Napsal a sestavil šest komorních monografií současných výtvarných umělců (2004–2006): Michal Cihlář, František Skála, Antonín Sládek, Jiří David, Tomáš Císařovský, Ivan Komárek. V roce 2013 vydal portrét Karla Malicha Přišedší odjinud. Věnuje se rovněž beletrii, dosud mu vyšly tři knížky povídek (Nech kozy mečet, 1998; Kolik stojí miluji tě, 2002; Poslední akční hrdinka, 2003). Je autorem myšlenky projektu Architektura mimo tradiční centra (2012–2014). Vytvořil koncept a stal se odborným garantem Letních škol architektury: Beskydské vize 2012, Vize pro Plasy 2013 a Kopřivnický brownfield 2014. Od roku 2005 je členem umělecké a vědecké rady Fakulty umění a architektury Technické univerzity Liberec.

volf