Téma litomyšlského průtahu a možností, které v jeho proměně nastanou po vybudování obchvatu, vyplynulo z diskuse v Zámecké jízdárně v sobotu 4. října 2014, uspořádané v rámci architektonického festivalu Archimyšl (dnes již tradiční akce Na pivo s architekty). Následně se precizovalo, ale tehdy se jednalo o prvotní impuls. I když jde o konkrétní situaci, má obecnější dosah, protože stejné potíže se týkají i dalších měst a obcí v České republice. Silnice I/35 je zásadní dopravní tepnou, po níž je zároveň vedená mezinárodní trasa dálkové dopravy E442 spojující Česko se Slovenskem (Karlovy Vary, Děčín, Liberec, Hradec Králové, Olomouc, Valašské Meziříčí, Bytča, Žilina). Spousta měst, přes která vede, je rozdělena na dvě části prostřednictvím takzvaných průtahů. V době „reálného socialismu“ byly městské průtahy symboly zvráceného modernistického pokroku, v jejichž důsledku dostala přirozeně rostlá místa tvrdé zásahy. Kde se stavěl průtah, tam často mizely historické domy a s nimi identita měst. Samosprávy neměly, jak se bránit, občanské inciativy neexistovaly. Průtahy byly ve jménu co nejrychlejšího průjezdu obcí vymýšleny velmi pragmaticky, nekompromisně, brutálně. V důsledku to znamenalo jejich maximální šíři a pokud možná co nejkratší cestu přes zastavěnou část. Platila zde přímá úměra: čím kratší, tím širší. Auto nemělo nic brzdit v jízdě, proto se v průtazích umožňovalo předjíždění a prakticky se vylučoval styk cyklistů a chodců s motorizovanou dopravou.
Průtah Litomyšlí patří vysloveně k exemplárním příkladům nešťastného řešení, které město rozčlenilo jako podivná demarkační linie na historickou část okolo Smetanova náměstí (původní cesta na Svitavy vedla právě přes ně) a na část, kde se nacházejí litomyšlské školy, ale také nemocnice či městský úřad. Komunikace, které měla rychleji spojovat vzdálená města, se stala bariérou fyzicky, vizuálně i mentálně vzdalující velmi blízké lokality. Oddělilo se razantně staré a nové město, které se začalo formovat na počátku dvacátých let dvacátého století, kdy byla postavena velkorysá budova gymnázia jako urbanistická protiváha návrší s dominantním zámkem. Průtah se začal stavět v roce 1978 a dokončen byl v roce 1983. Podle průzkumu z roku 2010, který se uskutečnil v rámci celostátního sčítání dopravy, projíždí desetitisícovou Litomyšlí denně okolo devatenácti tisícovek automobilů, z toho dvacet sedm procent (více než pět tisíc) představují těžká nákladní vozidla. Pakliže má toto město, které se proslavilo v českém měřítku cílevědomým budováním své infrastruktury, tvorbou a obnovou veřejného prostoru či rekonstrukcemi historických areálů, ještě nějakou rezervu, tak je to právě vyřešení své podstaty poté, co v horizontu deseti let Litomyšl obkrouží obchvat plánované trasy rychlostní silnice R 35 (z Opatovic nad Labem do Mohelnice) a průtah – nyní tří až čtyřproudový bude moci být redukován a tedy průběžně rekonstruován, metamorfován a v důsledku toho revitalizován. Podle současných průzkumů dopravních expertů je zřejmé, že současná „pětatřicítka“ zdaleka nebude automobilisty opuštěna a nezůstane jenom v podobně místní silnice, protože její vytíženost se sníží o relativně nízkých třicet procent. Znamená to však, že z ní vymizí těžká dopravní auta, která jsou vzhledem ke svým rozměrům, hmotnosti a zplodinám největším problémem. Každopádně půjde o příležitost vrátit městu jeho původní jednotu, jaká se opakuje jednou za století.
Při specifikování programu Letní školy architektury 2015 Litomyšl bez průtahu jsme měli svobodu. Ale nechtěli jsme, aby šlo o akademické cvičení, které má jenom málo společného s realitou, proto jsme oslovili zástupce samosprávy. Vedení města (především místostarosta Michal Kortyš a Antonín Dokoupil, vedoucí oddělení rozvoje) přišlo postupně se zpřesňujícími požadavky a mapovými podklady, z nichž jsme mohli při přípravě školy vycházet. Shodli jsme se na nutnosti kultivace nynější komunikace I/35 s cílem maximálně propojit rozdělenou Litomyšl. To bylo jasné, ale bylo třeba specifikovat lokalitu, která se jeví nejožehavější. Jako nejdůležitější řešený úsek byl proto vybrán koridor přiléhající k městské památkové rezervaci mezi kruhovým objezdem u hotelu Dalibor a světelnou křižovatkou u autobusového nádraží, dále – s ohledem na stále větší využití Nového kostela – také pokračující čtyřpruh až ke křižovatce u Sokolovny. Samospráva též projevila zájem o názor na úsek od Sokolovny směrem na Svitavy, který je nyní veden ve třech pruzích.
Litomyšl je pro konání školy dokonalým městem. Architekturu v ní lze totiž učit na konkrétních příkladech, které jsou koncentrovány na malé ploše několika čtverečních kilometrů, kde se setkáte s gotikou, renesancí, barokem, klasicismem, eklektickými slohy začátku dvacátého století, stejně jako s funkcionalismem, minimalismem, organickou architekturou, krajinnou architekturou, landartem. V podstatě znázorňuje model ve velikosti jedna ku jedné. Samotná výuka letní školy probíhala v Zámeckém pivovaru, jenž byl rekonstruován podle návrhu Josefa Pleskota a jako takový slouží jako učebnice soudobého přístupu k oživování staré architektury. Studenti zde můžou na jednom místě bydlet i pracovat, takže nedochází k časovým ztrátám, což je ideální. Proto se mohli své tvorbě věnovat dvanáct až dvacet hodin denně. Zvládli tedy práci, která by jim při běžném nasazení, za něž pokládáme osm hodin denně, trvala dva týdny. Vzhledem k tomu, že studenti za svou účast platili (všechny podrobnosti na www.akademiearchitektury.cz), nebylo je nutné jakkoliv motivovat. Pravděpodobně pochopili, že není lepší způsob, jak se dostat po nekonečných prázdninách do provozní teploty před začátkem semestru, než být na letní škole a získat náskok před svými kolegy, kteří dosud odpočívají.
Této možnosti využívají jak ti, co teprve začínají, tak bakaláři, adepti magisterského studia nebo čerství absolventi. Tato různorodost je sama o sobě zajímavá, zvyšuje kooperaci – klademe důraz na týmovou práci. Jednotlivec svoje nápady dává do služeb kolektivního díla. Proto odpadá konfrontační napětí, případná nekolegiálnost. V reálné architektonické existenci jsou navíc architekti součástí větší či menší komunity a čím dřív si to uvědomí, tím pro ně lépe. Na klasických školách se pěstuje výhradně autorské ego, takže v kombinaci se školou letní může dojít k určité vyváženosti. Pokaždé jde o to, aby jejich účastníci měli co nejužší kontakt se svými učiteli. Snažíme se o intenzitu a kvalitu, o možnost soustavného konzultování ve všech fázích rozpracovanosti projektu. Aby nedošlo k nedorozumění, vyučující sice radí, ale řešení je jen a jen na studentech. Ideální poměr je, když na jednoho pedagoga připadá pět až šest „svěřenců“, což je během běžné výuky prakticky neuskutečnitelné. Vzhledem k tomu, že v Litomyšli šlo už o čtvrtou letní školu pořádanou jedním týmem, postupně se vytvořilo jádro architektů, kteří na víc než týden opustí svoji praxi a zcela nezištně (jinými slovy: zadarmo) se věnují tvorbě někoho jiného. Někteří učili už potřetí, jiní poprvé. Ale to samé platí o studentech, protože pro některé z nich byla škola v Litomyšli už třetí v pořadí. Celkem se jich přihlásilo padesát a v osmi skupinách je vedlo deset architektů: Jakub Fišer, Zdeněk Fránek, Petr Hájek, Jan Hendrych, Karel Janča, Hana Maršíková, Dana Nováková, Jitka Ressová, Svatopluk Sládeček a Veronika Veselá, přičemž hlavním konzultantem byl (již podruhé) Josef Pleskot. Dalším architektem, který se na přípravě i průběhu akce od počátku podílel, byl odborný garant Kamil Mrva.
Na letní škole všechno probíhá v ostrém tempu, jako ve zrychleném procesu, v němž se ale nedá žádná fáze opomenout. Celé dny se slévají v jediný a čas se stává opravdu relativní veličinou. Klíčové je pro okamžité proniknutí do podstaty problému, osvojení si místa, zažít je, vnímat jeho proporce, vzdálenosti, měřítko, atmosféru, vůně, směr větru, povrchy cest. I když je Litomyšl pojem, řada studentů v ní byla poprvé, což není jednoduchá situace. Na druhou stranu výhodou bylo, že kupříkladu Zdeněk Fránek, Jitka Ressová, Hana Maršíková, Svatopluk Sládeček či Petr Hájek v Litomyšli už mají své realizace a důvěrně ji proto znají. Po rozdělení do pracovních skupin v den zahájení školy vzápětí následovala prohlídka sledovaného území s klíčovými body, jako je vstupní kruhová křižovatka s blízkým kvádrem hotelu Dalibor (první architektura, kterou člověk v Litomyšli při vjezdu do centra vnímá, je paradoxně ne‐architektura); městský úřad, jenž je oddělený od starého města silničním příkopem; Lidový dům, jehož průčelí znají návštěvníci jen z auta; rozlehlý areál světelné křižovatky, pod níž jenom tušíme řeku; Nový kostel, od nějž se dá dostat k městské části s navazujícím sportovním areálem jenom drsným podchodem. Spolu se Sokolovnou, již řidič míjí při cestě směrem na Svitavy a Moravu po pravé straně, se jedná o úsek dlouhý necelé dva kilometry. Ještě druhý den – a vlastně i všechny následující – se studenti na řešené území vraceli, aby měli detailnější přehled. Souběžně již vytvářeli úvodní koncepty svých projektů, které každá skupina poprvé prezentovala v pondělí 7. září večer. Téhož dne dopoledne proběhla přednáška Miroslava Brýdla, Antonína Dokoupila a Michala Kortyše o současném stavění v Litomyšli, během níž si mohli studenti svoje představy srovnat s reálnými možnostmi. Dostali informace z první ruky – bylo to podobné, jako by se setkali s investorem. Večer téhož dne přijel do Litomyšle Josef Pleskot, který má ze všech architektů ve městě nejvíce uskutečněných projektů: na rekonstrukci pivovaru navázal v loňském roce obnovou blízkého Regionálního muzea a také revitalizovaným předzámčím, kde jedinečným přístupem vytvořil krásný městský veřejný prostor. V úterý 8. září se všemi skupinami konzultoval jejich dosavadní počiny, takže dostali další náhled na řešenou tématiku, kupříkladu na problém cest a nalézání jejich hlubšího smyslu v organismu města. Ve středu navázala na Josefa Pleskota městská architekta Zdeňka Vydrová, která působí v Litomyšli už od samého začátku její druhé renesance po roce 1990 a dbá na to, aby se kvalitní architektura dostávala do všech sfér, včetně nových industriálních objektů. Večer má Petr Hájek přednášku o prostorech v hlavě: přednáška probíhá v podchodu nad Novým kostelem, který jeho studenti s pomocí Kamila Mrvy od rána přetvářeli pomocí barev, štětců, umělého osvětlení a ze zámku přivezených laminátových lavic na bar, jenž nezná zavíracích hodin. To, co měli v noci jen ve svých hlavách a na papíře, se stalo v následujících hodinách skutečností. Znamená to, že první realizace se tedy podařila už po šesti dnech trvání letní školy. Především platí, že to, co architekt udělá vlastníma rukama – když se dokáže ušpinit – je pro samotnou praxi určující zkušenost. Ve čtvrtek 10. září už není kam uhnout, čas se krátí, všechny otázky byly zodpovězeny a skupiny dokončují na počítačích svoje projekty, které musí odevzdat v jednotném layoutu nejpozději v pátek v šest hodin ráno, aby mohly být do oběda vytištěny v litomyšlské firmě Story Design. Tak se i stalo.
Výsledky letní školy byly poprvé v celku prezentovány v pátek 11. září 2015 na vernisáži v Zámecké jízdárně, kde každý z osmi týmů představil svoje záměry na samostatných panelech o rozměrech dvakrát jeden metr, které byly instalovány do jednoho kompaktního bloku. Tam, kde škola začala, po týdnu vyvrcholila. To je na tvorbě, která probíhá v nepřetržitém režimu, pokaždé fascinující. Jedná se o okamžik, o pouhých sto šedesát osm hodin, a přesto vznikla díla, která mají svou platnost. Jedno téma se setkalo s různými přístupy, díky nimž dochází k nenásilnému scelování rozdělené Litomyšle. Vize se odehrávají jak v poloze urbanistické, tak architektonické, přičemž důležité je to, že v návrzích se dá vyčíst odstupňování podle náročnosti na provedení. To je na tom pozoruhodné. Studenti neměli dopředu dané limity, ale od začátku přistupovali k tématu realisticky, se zřetelem na to, aby neskončili u futuristických představ, jež bývají nejefektnější, ale prakticky se jich nedá dotknout. To však v žádném případě neznamená, že by nepřišli s odvážnými návrhy. Svědčí to o jejich vyspělosti. Jako by se vžili do role architektů, kteří mají řešit palčivý problém, a čeká se od nich pomoc. Ale mnozí se ani vžívat do své role nemuseli, protože prostě už architekty jsou, i když ještě nemají diplom (ostatně, obešel se bez něj i Le Corbusier stejně jako Ludwig Mies van der Rohe). Pochopili, že průtah, který je silnicí, se musí stát ulicí, protože jinak zůstane v izolaci. Nejsnadnější možnost, jak jej vtáhnout hned do hry, aniž by se čekalo do doby, až bude vybudován obchvat, spočívá v tom, že se jednou do měsíce – v úseku mezi okružní a světelnou křižovatkou – uzavře pro automobily a bude sloužit pro pěší, cyklisty a nejrůznější slavnosti. Ve zkušebním režimu si takto obyvatelé můžou na vlastní kůži vyzkoušet, jaký se nabízí život, když se nemusí bát přejít z jedné části města na druhou. Širokou komunikaci zužují, nechávají ji „pulsovat“, objevují se na ní pruhy pro cyklisty a pěší, zelené pruhy, různé zálivy a chodce a překlenují ji obytné můstky nebo lávky, z nichž jedna se dostává z Klášterních zahrad nad Smetanovo náměstí a nechává nahlédnout na Litomyšl z dosud nevídané perspektivy. Řeka Loučná, která je nyní neviditelná, se stává výrazným městským elementem, je využita jako další komunikační „tepna“, ba dokonce se rozlévá v jezero a mění charakter lokality i města samotného. Voda a práce s ní může být v budoucnosti klíčovým tématem, stejně jako jsou nyní tématem veřejné prostory, a to nejenom v Litomyšli (nejsou tím myšleny samozřejmě bizarnosti jako kanál propojující Dunaj s Odrou). Desetiletí „odříznutý“ Lidový dům v různých variantách je opět součástí města. Bělidla jsou zbavována betonu a získávají městský charakter. Vytváří se městská brána, přibývá koncertní a výstavní síň, ale i řada drobných prvků osvěžujících veřejný prostor. Opěrná betonová zeď, která dosahuje až šestimetrové výše, je na řadě míst metamorfována, rozčleněna, prostoupena uměleckými díly.
Výstava byla ukončena v sobotu 3. října besedou v rámci festivalu architektury Archimyšl, během níž studenti v projekci podrobně prezentovali svoje koncepty před občany a zástupci samosprávy. Příznačné a nesmírně důležité bylo, že školu podpořili všichni dosavadní starostové Litomyšle, kteří stáli ve vedení města od roku 1990, ať už to byl Miroslav Brýdl, Jan Janeček nebo Michal Kortyš či Radomil Kašpar. Jejich intenzivní, opravdový zájem o fungování města se vymyká z toho, co si v Česku představujeme pod pojmem moderní samospráva. Je to přímá angažovanost, praktická, okamžitá, bezprostřední, opravdová. Neustálá. Studenti mohli vidět na vlastní oči, jak to vypadá, když spolu politici opravdu mluví a co to přináší obci. To se z televize ani z novin nedozvědí, ale když jsou takovémuto vzácnému úkazu přítomni, je to pro budoucnost motivující a inspirující. Starostové, ať jsou z jakékoliv strany nebo hnutí, na sebe navazují, podporují se, pomáhají si, respektují se. Kontinuita! Co jeden započne ve svém funkčním období, následník nesabotuje, ale s pokorou rozvíjí a pokračuje v nastoupené cestě. Pro připomínku: úplně na začátku byl Miroslav Brýdl (zřejmě nejvýznamnější český porevoluční starosta), jehož energie, přesvědčení, kulturní rozhled, nadhled a vize jsou dodnes v Litomyšli silně cítit. Brýdlovi pokračovatelé jsou neméně vstřícní a flexibilní, jak se dnes říká, a to samé platí o zaměstnancích magistrátu. Nesetkáte se s odmítnutím. To je důvod, proč chtějí všichni ambiciózní architekti mít ve svém portfoliu stavbu právě v Litomyšli a proč se Litomyšl stala neoficiálním hlavním městem soudobé architektury České republiky. Svými slovy to potvrzují Pavel Nasadil a Jan Horký (Fam Architekti), vítězové soutěže na litomyšlský Dům seniorů: „Už jsme spolupracovali s řadou měst, ale přístup Litomyšle je jiný než jinde. Jsme zde v pozici, která je velmi vzácná, protože představitelé města si nás váží a chtějí, aby byl výsledek co nejlepší. Chtějí slyšet naše názory. Respekt k profesi architekta je v Litomyšli značný. Je to jednoznačně naše dosavadní nejlepší zkušenost. Jak říká kolega Antonín Novák, tak pracovat v Litomyšli je už samo o sobě pro architekty odměna. Podmínky, které nám vytvářejí, jsou perfektní, cokoliv potřebujeme, tak zařídí. V architektuře se orientují, mají přehled, svoje město detailně znají a vědí, co potřebuje, aby mohlo fungovat teď i v budoucnosti.“
